ARBORETUM

bytové domy
CZ, Praha, Praha 11 - Roztyly — 2019
rezidenční
investor, klient
Office Park Roztyly
architekt
Boris Redčenkov, Prokop Tomášek, Jaroslav Wertig
spolupráce
Kateřina Hejná, Martin Fornůsek, Lukáš Komín, Kristýna Lhotská, Jiří Neuvirt
technické řešení, spolupráce
Jana Kohlová, Olga Lebeděva, Daniel Lasák, Petr Preininger, Jan Pešta
autor vizualizací
obrazek.org - Michal Nohejl

Praha je bohatá na překvapení. Je plná neobjevených koutů, skrytých půvabů a nečekaných paradoxů. Vždyť ve které metropoli vystoupíte z metra přímo do lesa? Místo na severním okraji Kunratického lesa je naprosto jedinečné svou poezií i potenciálem. Ale je tak trochu zrádné tím, co se na první pohled zdá zřejmé; na jihu slunce, příroda, les x na severu magistrála, hluk, kancelářské kolosy.
Nejdříve jsme podlehli takto polarizovanému vidění. Našimi výchozími ambicemi bylo co nejblíže se přimknout lesu a totálně se vymezit vůči hluku z magistrály a chystané výstavbě. Testovali jsme několik přístupů a kompozic s bariérovými objekty, definujícími chráněný prostor a orientujícími byty do tohoto prostoru, tedy na jih k lesu. Výsledky ale nebyly uspokojivé. Výpočtové modely prokázaly, že ani striktním vymezením se bariérovou hmotou nevznikne dostatečný akustický stín, který by nás úplně osvobodil od dodatečných akustických opatření. A hlavně, prostředí se tím polarizovalo na dvě kvality, před bariérou a za ní. Tvář obrácená k adorovanému lesu na jihu a záda na zavržený sever s administračkou a magistrálou. Hrozilo, že by takové řešení problémy místa zhmotnilo a proměnilo ve stigma.
Pokusili jsme se tedy o jinou strategii, bariéry ani rozhraní nevytvářet. Nestavět „na hraně lesa“, ale „stavět v lese“. Posunout hranice lesoparku až k patě chystané administrativní budovy. Vtáhnout ji do hry. Využít ji jako hraniční bariérový objekt mezi přírodou a magistrálou. Objekt, kterého se příroda nečekaně dotkla. A bytové domy rozsázet v takto nově rozšířeném lese.
Les, který jsme původně vnímali jako malebnou kulisu, nás najednou obklopil do té míry, že jsme se fakticky stali jeho součástí. K jednotlivým domům jsme už nepřicházeli nějakou obslužnou zadní ulicí, ale stezkou do Krčského lesa. 
Pro naplnění takové představy se ukázala nejoptimálnější kompozice pracující s jediným motivem, válcem. Jakoby náhodné uspořádání válců různých proporcí nechává prostor volně protékat až ke striktní desce administračky, která se tak stává součástí kompozice, jejím kontrastním vymezujícím prvkem. Je kompaktní, ortogonální, statická. Bytové věže tak vůči ní působí svobodně, křehce a dynamicky.
Volba válcových forem se ukázala optimální hned z několika důvodů. Válce nenastavují konkrétní řád, nepreferují určitý směr, nevznikají roviny fasád, nároží a hrany, které by se vzájemně konfrontovaly. Prostor mezi věžemi svobodně plyne všemi směry, průhledy se otevírají, vzájemné odstupy se zdají být větší. Válec se v porovnání s ortogonálními formami při stejném objemu jeví opticky štíhlejší.
I z hlediska typologie se válec osvědčil. Půdorysné řešení věží je naprosto racionální v ortogonální geometrii. Na styku tohoto vnitřního řádu s vnější kruhovou obálkou tak přirozeně vznikají velkorysé terasy s velkým užitným potenciálem. Jednak jsou to rekreační, společenské nebo hospodářské plochy odkud se zdá les ještě blíž. Ale fungují také jako filtr pro pasivní solární a akustickou ochranu, i pro pohledovou ochranu soukromí. Domy díky terasám působí vzdušnější, křehčí, subtilnější a to i při menší míře prosklení. Nezanedbatelným aspektem kruhového uspořádání půdorysu je eliminace méně atraktivní plochy při severní fasádě a de facto možnost převedení severní orientace na západovýchodní.
Jednotlivé věže jsou jakoby nahodile osazené v měkce modelovaném terénu vytvářejícím obraz zeleného údolí s potokem. Je to cílené popření urbánního řádu a analogie s živelností a nahodilostí lesoparku - arboreta. Ten se snažíme uchránit před kontaminací dopravou jejím okamžitým svedením do komfortního suterénního parkingu. Naprosto prostupný parter tak zůstává jen chodcům a landsacapingu. Jedním z krajinářských motivů je i idea napojit se na retenční soustavu a vytvořit vodní prvek zviditelňující zatrubněné vodoteče.
Kompozice je otevřená, proto se dá modifikovat, etapizovat, rozvíjet, doplňovat. Dá se i dobře marketingově komunikovat.
V parteru pracujeme s bohatší škálou sociálních statutů prostředí, od privátních předzahrádek na úpatí bytových domů, přes komunitní zahrady a pavilony až po cesty a pěšiny pro veřejnost. Množství předpokládaných komerčních ploch, resp. retailu není dostatečné k definování souvislého městského parteru. Proto jsme vytvořili spíše ohniska, která budou koncentrovat aktivní parter a budou profitovat jak z frekvence pohybu rezidentů, tak z atraktivní pozice vůči rekreačnímu zázemí lesa.
Praha je bohatá na překvapení. Bylo by dobré vypointovat toto jedinečné místo překvapivou možností bydlet v metropoli, na metru a přitom v lese. Ne u lesa, v lese!

ARBORETUM

bytové domy
CZ, Praha, Praha 11 - Roztyly — 2019
rezidenční
investor, klient
Office Park Roztyly
architekt
Boris Redčenkov, Prokop Tomášek, Jaroslav Wertig
spolupráce
Kateřina Hejná, Martin Fornůsek, Lukáš Komín, Kristýna Lhotská, Jiří Neuvirt
technické řešení, spolupráce
Jana Kohlová, Olga Lebeděva, Daniel Lasák, Petr Preininger, Jan Pešta
autor vizualizací
obrazek.org - Michal Nohejl

Praha je bohatá na překvapení. Je plná neobjevených koutů, skrytých půvabů a nečekaných paradoxů. Vždyť ve které metropoli vystoupíte z metra přímo do lesa? Místo na severním okraji Kunratického lesa je naprosto jedinečné svou poezií i potenciálem. Ale je tak trochu zrádné tím, co se na první pohled zdá zřejmé; na jihu slunce, příroda, les x na severu magistrála, hluk, kancelářské kolosy.
Nejdříve jsme podlehli takto polarizovanému vidění. Našimi výchozími ambicemi bylo co nejblíže se přimknout lesu a totálně se vymezit vůči hluku z magistrály a chystané výstavbě. Testovali jsme několik přístupů a kompozic s bariérovými objekty, definujícími chráněný prostor a orientujícími byty do tohoto prostoru, tedy na jih k lesu. Výsledky ale nebyly uspokojivé. Výpočtové modely prokázaly, že ani striktním vymezením se bariérovou hmotou nevznikne dostatečný akustický stín, který by nás úplně osvobodil od dodatečných akustických opatření. A hlavně, prostředí se tím polarizovalo na dvě kvality, před bariérou a za ní. Tvář obrácená k adorovanému lesu na jihu a záda na zavržený sever s administračkou a magistrálou. Hrozilo, že by takové řešení problémy místa zhmotnilo a proměnilo ve stigma.
Pokusili jsme se tedy o jinou strategii, bariéry ani rozhraní nevytvářet. Nestavět „na hraně lesa“, ale „stavět v lese“. Posunout hranice lesoparku až k patě chystané administrativní budovy. Vtáhnout ji do hry. Využít ji jako hraniční bariérový objekt mezi přírodou a magistrálou. Objekt, kterého se příroda nečekaně dotkla. A bytové domy rozsázet v takto nově rozšířeném lese.
Les, který jsme původně vnímali jako malebnou kulisu, nás najednou obklopil do té míry, že jsme se fakticky stali jeho součástí. K jednotlivým domům jsme už nepřicházeli nějakou obslužnou zadní ulicí, ale stezkou do Krčského lesa. 
Pro naplnění takové představy se ukázala nejoptimálnější kompozice pracující s jediným motivem, válcem. Jakoby náhodné uspořádání válců různých proporcí nechává prostor volně protékat až ke striktní desce administračky, která se tak stává součástí kompozice, jejím kontrastním vymezujícím prvkem. Je kompaktní, ortogonální, statická. Bytové věže tak vůči ní působí svobodně, křehce a dynamicky.
Volba válcových forem se ukázala optimální hned z několika důvodů. Válce nenastavují konkrétní řád, nepreferují určitý směr, nevznikají roviny fasád, nároží a hrany, které by se vzájemně konfrontovaly. Prostor mezi věžemi svobodně plyne všemi směry, průhledy se otevírají, vzájemné odstupy se zdají být větší. Válec se v porovnání s ortogonálními formami při stejném objemu jeví opticky štíhlejší.
I z hlediska typologie se válec osvědčil. Půdorysné řešení věží je naprosto racionální v ortogonální geometrii. Na styku tohoto vnitřního řádu s vnější kruhovou obálkou tak přirozeně vznikají velkorysé terasy s velkým užitným potenciálem. Jednak jsou to rekreační, společenské nebo hospodářské plochy odkud se zdá les ještě blíž. Ale fungují také jako filtr pro pasivní solární a akustickou ochranu, i pro pohledovou ochranu soukromí. Domy díky terasám působí vzdušnější, křehčí, subtilnější a to i při menší míře prosklení. Nezanedbatelným aspektem kruhového uspořádání půdorysu je eliminace méně atraktivní plochy při severní fasádě a de facto možnost převedení severní orientace na západovýchodní.
Jednotlivé věže jsou jakoby nahodile osazené v měkce modelovaném terénu vytvářejícím obraz zeleného údolí s potokem. Je to cílené popření urbánního řádu a analogie s živelností a nahodilostí lesoparku - arboreta. Ten se snažíme uchránit před kontaminací dopravou jejím okamžitým svedením do komfortního suterénního parkingu. Naprosto prostupný parter tak zůstává jen chodcům a landsacapingu. Jedním z krajinářských motivů je i idea napojit se na retenční soustavu a vytvořit vodní prvek zviditelňující zatrubněné vodoteče.
Kompozice je otevřená, proto se dá modifikovat, etapizovat, rozvíjet, doplňovat. Dá se i dobře marketingově komunikovat.
V parteru pracujeme s bohatší škálou sociálních statutů prostředí, od privátních předzahrádek na úpatí bytových domů, přes komunitní zahrady a pavilony až po cesty a pěšiny pro veřejnost. Množství předpokládaných komerčních ploch, resp. retailu není dostatečné k definování souvislého městského parteru. Proto jsme vytvořili spíše ohniska, která budou koncentrovat aktivní parter a budou profitovat jak z frekvence pohybu rezidentů, tak z atraktivní pozice vůči rekreačnímu zázemí lesa.
Praha je bohatá na překvapení. Bylo by dobré vypointovat toto jedinečné místo překvapivou možností bydlet v metropoli, na metru a přitom v lese. Ne u lesa, v lese!