Návrh se snaží být odpověď na otázky, jak umístit obsažný a složitý program vily na velký, ale regulací zredukovaný stavební pozemek? Jak se vyhnout pohledové kontrole ze sousedních objektů a jak přitom neztratit maximální propojení s atraktivním vnějškem?
V kontextu české továrny na sny, barrandovského vrásnění, roklí a strží, sousedské paranoy v haciendách prvorepublikových filmových hvězd, přicházíme s architekturou, která se s místem spojuje. Která je architekturou i nábytkem zároveň. Přicházíme s hybridem mobiliáře, architektury a landscapingu.  Snažíme se tak odpovědět na řadu složitých otázek jednou větou. Přes řadu variant jsme de-fakto dospěli k tomu, že zde typická zástavba věžovitými hmotami vychází z logiky místa. Hmota věže je ale po jednotlivých patrech rozvinuta do volných půdorysů vybíhajících v terasy ztrácející se v terénu. Čistý tvar věže tak mají až dvě poslední podlaží.
Dojem vrstvení nevzniká skládáním jednotlivých podlaží, ale horizontálních lamel, které jako proudnice hladí základní tvar věže, aby se za ním rozvinuly a ztrácely v aerodynamických vírech.
technické řešení: Stavba je navržena jako železobetonový skelet s monolitickými železobetonovými stropy se ztužujícím jádrem výtahové šachty. Po obvodu stropních desek klecová konstrukce subtilních ocelových sloupků nesoucí lehký obvodový plášť střídající prosklené a výplňové horizontální pásy.