Andromeda

urbanisticko – architektonická soutěž bytového komplexu na sídlišti košického vládního programu (KVP)
SK, Košice — 2019
rezidenční
investor, klient
ANDROMEDA INVEST s.r.o.
architekt
Boris Redčenkov, Prokop Tomášek, Jaroslav Wertig
spolupráce
Martin Fornůsek, Jiří Neuvirt, Lukáš Komín
autor vizualizací
obrazek.org - Michal Nohejl

Jako by se tu schylovalo k bitvě. Na protějších stranách údolí proti sobě stojí dva tábory, každý z jiného urbanistického světa. Na západní straně stojí pedantsky seřazená armáda toho, co zbylo z funkcionalistické svaté války. Z východní strany, ze skrytu malých zahrádek, se jí vysmívá a pošklebuje potutelná armáda postmoderních trollů.  Každá z těch dvou armád přísahá na svoji pravdu. Ale ve skutečnosti se té své pravdě každá z obou nesmiřitelných stran zpronevěřuje. Sebevědomé, přehlíživé sídliště je na hony vzdálené ušlechtilosti a eleganci Le Corbusierovu Planu Voisin. Protilehlá kolonie typizovaných rodinných domků zas má daleko k malebnosti autentické rostlé vesnice nebo vilovému westendu.  A mezi nimi, jako demarkační linie, mělké zelené údolí, ve kterém se pod krycím názvem operace Andromeda schyluje k rozhodující bitvě. O to, která z pravd toto údolí ovládne.  Jestliže jsou karty rozdány tak, že očekávaná hustota využití rozhodně nenahrává vítězství nízkopodlažní individuální zástavby, cítíme jako naši povinnost urbanistů a architektů chránit křehký klid zeleného údolí před ještě větší eskalací napětí znepřátelených stran.  Pokusili jsme se tedy neslučitelné strany, když už ne smířit, tak alespoň zklidnit. Pokusili jsme si z obou znesvářených táborů půjčit jejich silné stránky a vzájemně je zkombinovat.  Funkcionalistická architektura a urbanizmus zpřetrhaly tradiční vazbu člověka a půdy. Ve jménu osvobození veřejného prostoru od jeho rozparcelování na individuální pozemky vytrhala tato filozofie lidi z jejich zahrad a umístila je do racionalistických betonových matrixů. Vznikl tak přebytek volného prostoru, který patří všem a vlastně nikomu. Prostoru, jehož neutěšenost a neudržovatelnost skrývá jen milosrdná zeleň. Paneláky bez parteru nejsou městotvorné, takže nevytvářejí atraktivní živý městský prostor, jak si to funkcionalističtí vizionáři vysnili. Paradoxem „osvobození“ a otevření volně plynoucího veřejného prostoru je vznik nedalekých zahrádkářských kolonií, kde mohou lidé odsouzení k životu v panelácích realizovat svojí archetypální potřebu kontaktu se zemí. Zahrádkářské kolonie přitom bývají stejně rozlehlé jako onen kýžený osvobozený prostor. Bezesporu je funkcionalistický urbanizmus efektivnější z hlediska výstavby a hustoty využití prostoru.  Oproti tomu tábor z protější strany údolí se odvolává na prastarou potřebu kořenit v zemi a definovat si vlastní teritorium. Jenže se jí dovolává tak vehementně, že si ani nepřipouští otázku, za jakou cenu? Nejde už proti jejímu smyslu? Pozemky jednotlivých domů jsou tak malé, že spíše než aby definovaly individuální teritorium, vytvářejí konflikty, sousedskou kontrolu a paranoiu. Prostoru tu není nazbyt a ten veřejný je redukovaný jen na obslužnou komunikaci bez možnosti definovat vozovku, chodníky a už vůbec ne pro vznik veřejné zeleně. Paradoxem takového prostředí je jeho stísněnost, nekomfortnost, neprostupnost, ztráta soukromí při využívání vlastního pozemku.  Těžko soudit, na čí straně je pravda. Kde se žije lépe, zdravěji, v příjemnější atmosféře. Kde vznikají zdravější společenské vazby, pocit komunity, sounáležitosti, sousedství a domova?  Pokusili jsme se v našem návrhu zkombinovat benefity a redukovat negativa obou systémů. Z funkcionalistického konceptu jsme si vypůjčili ideu volně plynoucího prostoru, prostupnosti území, volného horizontu, prorůstání krajiny a architektury. Z tradičního modelu individuální zástavby jsme si zase vypůjčili užší vztah k terénu, k půdě. Schopnost individualizace, schopnost vytvářet prostředí s různým společenským statutem; privátní, poloveřejný, komunitní prostor. A příjemné měřítko. 
Naše kompozice se skládá v podstatě ze dvou architektonických prvků; válcových věží a nízkopodlažní podnože.  Válcové formy věží mají řadu výhod. Umožňují oslunit a osvětlit efektivně využité dispozice, jsou směrově neutrální, takže nevytvářejí roviny fasád, které by se vzájemně konfrontovaly, nebo by preferovaly nějaký konkrétní směr. Nemají agresivní rohy, nevytvářejí nudné a nekonečné desky. Prostor mezi nimi plyne svobodně, nezrychleně. A samozřejmě starý známý optický trik, vnímáme je jako daleko subtilnější než ortogonální formy se stejnou kapacitou.  Osm válcových věží jsme výškově rozpumpovali do dynamické kompozice popírající strohost, nudnost a těžkopádnost sousedního sídlištního urbanizmu. Nechali jsme je jako nálet volně rozeseté do zelené stráně údolí. V úrovni terénního zlomu jsme věže pospojovali nízkopodlažním soklem. Jeho organický tvar posiluje a dramatizuje přírodní morfologii údolí. A ne náhodou připomíná i organické trasování ulic rostlého urbanizmu vesnice.  Válcové věže jsou efektivně naplněné požadovanou skladbou bytů. Je tu ale něco, co z nich dělá víc než byty. Mezi racionálními ortogonálními půdorysy bytů a válcovým pláštěm vznikají lodžie, které svým tvarem a velikostí umožňují daleko variabilnější a pestřejší využití, než tradiční panelákové lodžie. Dá se tu stolovat ve více lidech, zahradničit, nafouknout dětem bazén, natáhnout houpací sítě. Po lodžii se dá exteriérem obejít celý byt, jako kdybychom si po vlastní zahradě obcházeli svůj dům. Lodžii je navíc možné zastínit venkovními žaluziemi po obvodě válce, a tak ochránit před sluncem a silněji definovat soukromí. Byty tím vším získávají pocit autonomie, jaký je typický právě pro individuální výstavbu. Věže tak představují jakýsi typologický hybrid, jakousi vertikální vesnici.   Podobně jsou koncipovány i byty v nízkopodlažním soklu, který se měřítkově blíží klasickým řadovkám.  Byty v nejnižších patrech jsou pak rozšířené o předzahrádky, které definují i rozhraní soukromého a veřejného prostoru a brání jeho anonymizaci.  Sokl se pohledově uplatňuje jen z údolí, kterým se táhne jako jakási zviditelněná vrstevnice. Z přilehlé ulice je skrytý v klesání terénu, takže nebrání průhledům do zeleného údolí. De fakto je sokl využitou hranou podzemních garáží v místech, kde garáže vystupují nad klesající terén.  Třetí složkou naší kompozice je zeleň a landscape. Masová funkcionalistická výstavba byla charakteristická svou neschopností reagovat na morfologii, měkké tvarování terénu. My se naopak snažíme využívat potenciálu malebného údolí tím, že usazujeme věže a sokl do jeho měkkého vlnění. To ještě dynamizujeme trasováním cest, plotů předzahrádek a příčných průchodů, spojujících Wuppertálskou s údolím. Do údolí jsou nenuceně lokalizovány volnočasové aktivity stejně jako komunitní prostory s městským parterem jsou orientovány ke stávající ulici. Koncept zeleně se svojí živelností a nahodilostí snaží už jen posílit malebný obraz prorůstání krajiny a architektury.  Stavebně technické řešení předpokládá použití tradiční technologie železobetonového monolitického skeletu založeného na patkách s vyzdívkami z keramických tvárnic.  Dopravní obsluha je řešena napojením rampových vjezdů na jižním a severním konci pozemku na přilehlou Wuppertálskou ulici. Parkování je ve dvou/třípodlažních podzemních garážích s oboustrannými kolmými stáními. Průběh garáží kopíruje tvar přilehlé ulice rozšířené o hostinská stání.  Legenda o Andromedě vypráví o potrestání pýchy obětováním krásy. Věříme, že rozumným citlivým přístupem bez arogance lze dosáhnout očekávaných výsledků, aniž by jim krása musela padnout za oběť. 

 

Andromeda

urbanisticko – architektonická soutěž bytového komplexu na sídlišti košického vládního programu (KVP)
SK, Košice — 2019
rezidenční
investor, klient
ANDROMEDA INVEST s.r.o.
architekt
Boris Redčenkov, Prokop Tomášek, Jaroslav Wertig
spolupráce
Martin Fornůsek, Jiří Neuvirt, Lukáš Komín
autor vizualizací
obrazek.org - Michal Nohejl

Jako by se tu schylovalo k bitvě. Na protějších stranách údolí proti sobě stojí dva tábory, každý z jiného urbanistického světa. Na západní straně stojí pedantsky seřazená armáda toho, co zbylo z funkcionalistické svaté války. Z východní strany, ze skrytu malých zahrádek, se jí vysmívá a pošklebuje potutelná armáda postmoderních trollů.  Každá z těch dvou armád přísahá na svoji pravdu. Ale ve skutečnosti se té své pravdě každá z obou nesmiřitelných stran zpronevěřuje. Sebevědomé, přehlíživé sídliště je na hony vzdálené ušlechtilosti a eleganci Le Corbusierovu Planu Voisin. Protilehlá kolonie typizovaných rodinných domků zas má daleko k malebnosti autentické rostlé vesnice nebo vilovému westendu.  A mezi nimi, jako demarkační linie, mělké zelené údolí, ve kterém se pod krycím názvem operace Andromeda schyluje k rozhodující bitvě. O to, která z pravd toto údolí ovládne.  Jestliže jsou karty rozdány tak, že očekávaná hustota využití rozhodně nenahrává vítězství nízkopodlažní individuální zástavby, cítíme jako naši povinnost urbanistů a architektů chránit křehký klid zeleného údolí před ještě větší eskalací napětí znepřátelených stran.  Pokusili jsme se tedy neslučitelné strany, když už ne smířit, tak alespoň zklidnit. Pokusili jsme si z obou znesvářených táborů půjčit jejich silné stránky a vzájemně je zkombinovat.  Funkcionalistická architektura a urbanizmus zpřetrhaly tradiční vazbu člověka a půdy. Ve jménu osvobození veřejného prostoru od jeho rozparcelování na individuální pozemky vytrhala tato filozofie lidi z jejich zahrad a umístila je do racionalistických betonových matrixů. Vznikl tak přebytek volného prostoru, který patří všem a vlastně nikomu. Prostoru, jehož neutěšenost a neudržovatelnost skrývá jen milosrdná zeleň. Paneláky bez parteru nejsou městotvorné, takže nevytvářejí atraktivní živý městský prostor, jak si to funkcionalističtí vizionáři vysnili. Paradoxem „osvobození“ a otevření volně plynoucího veřejného prostoru je vznik nedalekých zahrádkářských kolonií, kde mohou lidé odsouzení k životu v panelácích realizovat svojí archetypální potřebu kontaktu se zemí. Zahrádkářské kolonie přitom bývají stejně rozlehlé jako onen kýžený osvobozený prostor. Bezesporu je funkcionalistický urbanizmus efektivnější z hlediska výstavby a hustoty využití prostoru.  Oproti tomu tábor z protější strany údolí se odvolává na prastarou potřebu kořenit v zemi a definovat si vlastní teritorium. Jenže se jí dovolává tak vehementně, že si ani nepřipouští otázku, za jakou cenu? Nejde už proti jejímu smyslu? Pozemky jednotlivých domů jsou tak malé, že spíše než aby definovaly individuální teritorium, vytvářejí konflikty, sousedskou kontrolu a paranoiu. Prostoru tu není nazbyt a ten veřejný je redukovaný jen na obslužnou komunikaci bez možnosti definovat vozovku, chodníky a už vůbec ne pro vznik veřejné zeleně. Paradoxem takového prostředí je jeho stísněnost, nekomfortnost, neprostupnost, ztráta soukromí při využívání vlastního pozemku.  Těžko soudit, na čí straně je pravda. Kde se žije lépe, zdravěji, v příjemnější atmosféře. Kde vznikají zdravější společenské vazby, pocit komunity, sounáležitosti, sousedství a domova?  Pokusili jsme se v našem návrhu zkombinovat benefity a redukovat negativa obou systémů. Z funkcionalistického konceptu jsme si vypůjčili ideu volně plynoucího prostoru, prostupnosti území, volného horizontu, prorůstání krajiny a architektury. Z tradičního modelu individuální zástavby jsme si zase vypůjčili užší vztah k terénu, k půdě. Schopnost individualizace, schopnost vytvářet prostředí s různým společenským statutem; privátní, poloveřejný, komunitní prostor. A příjemné měřítko. 
Naše kompozice se skládá v podstatě ze dvou architektonických prvků; válcových věží a nízkopodlažní podnože.  Válcové formy věží mají řadu výhod. Umožňují oslunit a osvětlit efektivně využité dispozice, jsou směrově neutrální, takže nevytvářejí roviny fasád, které by se vzájemně konfrontovaly, nebo by preferovaly nějaký konkrétní směr. Nemají agresivní rohy, nevytvářejí nudné a nekonečné desky. Prostor mezi nimi plyne svobodně, nezrychleně. A samozřejmě starý známý optický trik, vnímáme je jako daleko subtilnější než ortogonální formy se stejnou kapacitou.  Osm válcových věží jsme výškově rozpumpovali do dynamické kompozice popírající strohost, nudnost a těžkopádnost sousedního sídlištního urbanizmu. Nechali jsme je jako nálet volně rozeseté do zelené stráně údolí. V úrovni terénního zlomu jsme věže pospojovali nízkopodlažním soklem. Jeho organický tvar posiluje a dramatizuje přírodní morfologii údolí. A ne náhodou připomíná i organické trasování ulic rostlého urbanizmu vesnice.  Válcové věže jsou efektivně naplněné požadovanou skladbou bytů. Je tu ale něco, co z nich dělá víc než byty. Mezi racionálními ortogonálními půdorysy bytů a válcovým pláštěm vznikají lodžie, které svým tvarem a velikostí umožňují daleko variabilnější a pestřejší využití, než tradiční panelákové lodžie. Dá se tu stolovat ve více lidech, zahradničit, nafouknout dětem bazén, natáhnout houpací sítě. Po lodžii se dá exteriérem obejít celý byt, jako kdybychom si po vlastní zahradě obcházeli svůj dům. Lodžii je navíc možné zastínit venkovními žaluziemi po obvodě válce, a tak ochránit před sluncem a silněji definovat soukromí. Byty tím vším získávají pocit autonomie, jaký je typický právě pro individuální výstavbu. Věže tak představují jakýsi typologický hybrid, jakousi vertikální vesnici.   Podobně jsou koncipovány i byty v nízkopodlažním soklu, který se měřítkově blíží klasickým řadovkám.  Byty v nejnižších patrech jsou pak rozšířené o předzahrádky, které definují i rozhraní soukromého a veřejného prostoru a brání jeho anonymizaci.  Sokl se pohledově uplatňuje jen z údolí, kterým se táhne jako jakási zviditelněná vrstevnice. Z přilehlé ulice je skrytý v klesání terénu, takže nebrání průhledům do zeleného údolí. De fakto je sokl využitou hranou podzemních garáží v místech, kde garáže vystupují nad klesající terén.  Třetí složkou naší kompozice je zeleň a landscape. Masová funkcionalistická výstavba byla charakteristická svou neschopností reagovat na morfologii, měkké tvarování terénu. My se naopak snažíme využívat potenciálu malebného údolí tím, že usazujeme věže a sokl do jeho měkkého vlnění. To ještě dynamizujeme trasováním cest, plotů předzahrádek a příčných průchodů, spojujících Wuppertálskou s údolím. Do údolí jsou nenuceně lokalizovány volnočasové aktivity stejně jako komunitní prostory s městským parterem jsou orientovány ke stávající ulici. Koncept zeleně se svojí živelností a nahodilostí snaží už jen posílit malebný obraz prorůstání krajiny a architektury.  Stavebně technické řešení předpokládá použití tradiční technologie železobetonového monolitického skeletu založeného na patkách s vyzdívkami z keramických tvárnic.  Dopravní obsluha je řešena napojením rampových vjezdů na jižním a severním konci pozemku na přilehlou Wuppertálskou ulici. Parkování je ve dvou/třípodlažních podzemních garážích s oboustrannými kolmými stáními. Průběh garáží kopíruje tvar přilehlé ulice rozšířené o hostinská stání.  Legenda o Andromedě vypráví o potrestání pýchy obětováním krásy. Věříme, že rozumným citlivým přístupem bez arogance lze dosáhnout očekávaných výsledků, aniž by jim krása musela padnout za oběť.