Koncept se snaží neokázalým zapojením se do širšího urbanistického kontextu, oproštěním se od architektonických gest a soustředěním se na vnitřní bohatost a pestrost, akcentovat tradiční hodnoty. Příklonem k přírodě se snaží propojit aspekt ekologie s myšlenkou spoluzodpovědnosti za svět. Zobrazení rozsáhlého a komplikovaného kampusu jako vesnice je narážkou na obraz současného světa, který ztrácí tradiční měřítko a stává se globální vesnicí. Ale i tato vesnice, jakkoli je velká a komplikovaná, je křehká a zranitelná. Nezáleží na jejím měřítku, ale na míře sounáležitosti a pospolitosti, která jí naplňuje.

Forma CEE je hybridní. I když obsahuje složitý moderní provoz školního kampusu, pracuje s archetypem vesnice. Celková kompozice má dva zásadní komponenty: zelenou podnož a solitérní nástavby. Každý z komponentů vymezuje vlastní úroveň a vlastní svět. Úroveň podnože vytváří parter a má propojující a jednotící úlohu. Úroveň nástaveb vyrůstajících z podnože má roli individualizující. Podnož se tváří jako součást přirozeného terénu, ale ve skutečnosti je prvním nadzemním podlažím navazujícím na původní úroveň okolního terénu. Její prohlášení za terén umožňují boční přísypy a svahy, které využívají zeminu z výkopů. Cílem je zajistit vyrovnanou bilanci zemin a ušetřit za odvoz a deponie. A přitom pohledově redukovat velikost komplexu skrytím jeho podstatné části pod elevovaný terén. Introvertní podnož je perforována systémem atrií. Na jih se podnož přimyká ke komunikaci, na severu je forma rozpukaná soustavou umělých strží navazujících na Údolí lásky. 

Druhým komponentem jsou nástavby na zelené podnoži. Jejich formy stylizují tradiční venkovské domy. Extrovertní solitérní formy umožňují maximální propojení učeben s vnějškem. Jejich kompozice zase stylizuje uspořádání vesnice včetně hierarchizovaných prostorů s těžištěm v jakési návsi určené ke shromažďování. Toto těžiště je akcentované kaplí. Systém uspořádání se vědomě vymezuje vůči ortogonální struktuře nedalekého centra města. Hmoty budov vytvářejí jednotnou hladinu zástavby, udržují komorní měřítko prostředí; záměrný paradox k velikosti a kapacitě komplexu.
A také záměrný kontrast k monumentálním panoramatům, přítomným v každém průhledu.
Architektuře rovnocenným kompozičním prvkem je zeleň. Jejím úkolem není jen krytí podstavy vegetačním kobercem. Také práce se vzrostlou zelení pomáhá spoludefinovat obraz vesnice a vytváří propojení s okolní krajinou a údolím na severu. Vzrostlá zeleň se vyskytuje od solitérů přes skupinovou výsadbu i ve formě sadu. Přítomnost zeleně zlepšuje mikroklima, ale hlavně, zprostředkovává kontakt s přirozeným časem - s přírodní temporalitou. Ztráta tohoto kontaktu je jedním z patologických aspektů současných non stop umělých světů.
Zeleň by měla být vybírána i s ohledem na edukační účely.